Holka do města a holka na ven (aneb má duše poustevníka)

Jsou věci, které ve mě vyvolávají nutkání vrátit se k Rousseauovským kořenům. Odejít někam mimo civilizaci, žít jenom ze základních zdrojů, osamotě, uprostřed divukrásné přírody... Dobře, teď trochu přeháním.

frantina.webovastranka.cz

Stále si sice myslím, že moje nejlepší dovolená, dokoce možná nejlepší tři týdny byly ty strávené v řídce obydlených oblastech severního Skotska, v pustině plné hor, komárů a nacucaného vřesu. I tam jsme se ale každý den, maximálně obden dostali do obydlené části, kde jsme si mohli dát konev čaje a obrovskou mísu poctivých hranolků. A stejně musím přiznat, že jsme se hrozně těšili domů.

Ne, ve skutečnosti by mi asi stačilo žít někde na periferii, blízko lesa, mít velkou zahradu a vést svůj motorest. Dělat ledový čaj a péct tvarohový koláč, mít tři děti a hodně času pro sebe. 

A druhý den jít do práce a listovat v Elle.

Abyste pochopili, naprostá většina lidí si v této souvislosti se mnou ťuká na čelo. Podívá se na mě a vidí prototyp „městské holky“. Vlasy si barvím od svých čtrnácti let a dávám si hodně záležet na tom, jak vypadám. Mám nesčetné množství kabelek a bot – na kramfleku, ve většině případů, úchylku na šperky všeho druhu a svůj účes si před odchodem z bytu vždycky zkontroluji „ve zpětném zrcátku“.

A tak mi moje okolí nevěří. Sama sobě se občas dost divím, ve skutečnosti bych se v pohorách po městě neprošla. Taky mi dalo pořádně zabrat tvářit se neviditelně, když jsem si po návratu ze Skotska kráčela po Oxford street v pláťákách, tílku a sešlapanejch balerínkách (protože víc místa jsem svému londýnskému ohozu v krosně udělat prostě nemohla).

Když ale z města vylezu, dostávám se do takové zvláštní eufroie, kdy si můžu vlasy stáhnout bavlněnou čelenkou a nazout si „chodící boty“. Je to podobný pocit, jako když si, zcela naopak, kombinuji různé hadříky a zjišťuji, co se k sobě hodí. Jako kdybych měla dvě tváře a přitom obě dvě byly vlastní a autentické. Možná jsem trochu schizofrenik a třeba na tom nic rozštěpenýho vůbec není. Koneckonců, vyhrazuji si právo si protiřečit a postupem času zjistíte, že v mém životě je spoustu na první pohled kontrastních záležitostí. Je to Role-playing, za ta léta už zcela zažitý. Holka do města a holka na ven.

P.S. Odjíždím na víkend do posledního modrého kraje naší zemičky. Plánuju napsat takové drobné sebeodhalení na podobné téma, o kterém píše Bára Šťastná v nové Elle. (Jen takový malý spoiler pro mé imaginární čtenáře)