O mých nejhorších narozeninách

Ono každý den není posvícení, a dá se to dost dobře očekávat už jen z toho, jak se ráno probudíte. A občas se dokonce stane, že ten nepovedený den, je zrovna váš narozeninový.

etsy.com

Od svých narozenin si představuji 3P: překvapení, potěšení a party. To první se mi bohužel už nedostane, protože své dárky jsem si v podstatě vybrala sama. O tom druhém teď povyprávím.

Vzbudila jsem se kolem osmé hodiny. Nejsem zrovna ranní ptáče, stojí mě to trochu přemáhání, ale bylo potřeba si ještě jednou projít a doupravit svůj referát, který jsem na dnešní den měla připravený do školy. Večer předtím jsem s ním strávila hodinu a půl, tohle ráno ještě další hodinu. Možná to není tolik, ale přeci jenom šlo o shrnutí asi dvou stránek textu, to, že se jednalo o Heideggera pak vypovídá o všem. Celé dva roky předtím jsem se na tenhle předmět nijak zvlášť připravovat nemusela, vždycky mi to šlo bez přípravy. Ale ve fenomenologii tak trošku plavu a navíc se u mě vyvinul jistý druh sociální fóbie, kdy mi na konkrétních hodinách dělá problém promluvit nahlas. Tak jsem si chtěla být jistá, že ten referát bude dobrý.

Dalším jasným signálem, že tenhle den se opravdu nepovede, bylo moje rozzuření skoro do běla. Moje mladší sestra si s oblibou půjčuje věci z mého šatníku a vzhledem k tomu, že má velmi liberální přístup k dodržování pořádku, následně své drahocené kousky najdu smotané někde v klubíčku vedle její skříně. Tentokrát jsem ale svoje věci, které jsem si přes noc schválila (o tom, co si vezmu na sebe, se většinou marnivě rozhoduji večer před spaním) nenašla vůbec. Viník byl jasný. A vzhledem k tomu, že mi nezbývalo jinak projevit svůj vztek než prostřednictvím svého virtuálního já (doma jsem v tuhle hodinu už byla sama), výraz mého rozhorčení putoval na fejsíček. Vrcholem všeho byla reakce tak trochu morálně nezpůsobilé, sedmnáctileté, ovšem nejlepší kamarádky mé sestry, která se mě, pozor, pokoušela moralizovat.

Všechno bude dobré, pustila jsem si If today was your last day a snažila se svůj velký den ještě zvrátit v lepší. Tohle rozpoložení trvalo asi pět minut, než jsem si vrazila tužku na oči do oka.

Když už jsem si uvědomila, že tohle ráno mě přivádí k šílenství, rozhodla jsem se vyrazit do školy dřívějším vlakem. A zrovna ve chvíli, kdy jsem byla obutá-neobutá, s (ne)zapakovanými věcmi v tašce a s dynamis obléknout si kabát, musela jsem vyřizovat telefónní gratulace. Tak jsem s jednou rukou tohle všechno zvládla, vyběhla před barák a – lilo jako z konce. Takže jsem se ještě třikrát musela vracet, třikrát odemykat dveře, poprvé pro deštník, podruhé pro rukavice (které mi spadly, když jsem si brala deštník) a potřetí pro zapomenutý počítač. To všechno bravurně s jednou rukou!

Kdybych nebyla blbá, mohlo mi jasně dojít, že ten den do toho Ústí jezdit prostě nemám! Za celý den mě potěšili tři lidi. Kamarádka, která mi poslala nádhernou zprávu, druhá kamarádka, která za mnou přišla s květinkou a paní v bufetu, která řekla, že vypadám jak Eva Kerekeš. Zbytek nestál za nic. Odpadla mi angličtina v dětském koutku, můj referát byl pouze průměrný, ačkoli jsem si s nim fakt dávala záležet (nejhorší na tom je, že když se člověk snaží a zapojuje vlastní myšlení, výsledek je prostě průměrný ale když si zapisuje na předchozí hodině slovo od slova, co přednášejícímu vypadne z pusy a pak mu to odpapouškuje, je to excelentní. Ten člověk se strašně rád poslouchá!). A co je nejhorší, ačkoli mám na fejsíčku po nedávné redukci stále ještě 294 přátel, reálně jich asi moc nemám, protože osobně si na mě nikdo nevzpomněl! A když jsem po své, v této lokaci, nebližší kamarádce chtěla, aby si se mnou zašla někam posedět, na ten den už měla připravený lepší program, kam, bohužel, z jistých osobních důvodů mohla pozvat všechny kromě mě. A tak jsem se večer zabalila do čepice a do šály, abych si mohla v klidu bulet, a nebylo na mě vidět (čarodějky přece nebrečí!), nasadila si mp3ku a šla na vlak. Doma mě určitě přivítají!

Ani omylem, otevřu dvěře a dostane se mi zahalekání z vedlejšího pokoje. Odstrojila jsem se, šla jsem se ukázat jakože jsem vážně tady, a tak mi rodiče řekli všechno nejlepší. Dárek prý dostanu jindy, až budem celá rodina spolu, protože sestra si našla ten večer program taneční a co jsem to za člověka, že bych chtěla oslavovat bez své sestry!

Jo, ještě jedno potěšení mě čekalo: Na stole mi ségra nechala kytku s poněkud jízlivým vzkazem (reakce na dnešní ráno).

P.S. Potěšení se mi tedy mnoho nedostalo, a to nejen proto, že se mi moje občanka pokouší říci, že jsem už starý železo.

P.P.S. Co se party týče – mám značné pochybnosti. Kdysi bylo něco v plánu, ale mám takový dojem, že to vybublalo do ztracena.

P.P.P.S. ALWAYS LOOK ON THE BRIGHT SIDE! Takže, vážení, jdu si upéct dort!