Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Paříž, je krásná, velkolepá... a neuvěřitelně vyčerpávající

7. 08. 2014 17:46:18
Mám několik vysněných destinací, ve kterých bych chtěla strávit alespoň část svého života. Dominuje tomu anglický venkov, protože zatím, co jsme poznala, mi britská architektura, jejich chování a politika (nejen ta vysoká), připadá nejpřitažlivější. A venkov proto, že jsem doslova zamilovaná do malých domků se třemi schody ke vchodovým dveřím červené barvy. Nebo k domkům s modrými okenicemi. A s velkou, anglickou, neuspořádanou zahradou, ve které Vás nikdo nepřidává na seznam teroristů proto, že šlapete po trávníku. Jedním z těch míst je také PAŘÍŽ.

Jedno z těch míst je však také Paříž, město lásky, jak se říká. Město s dominantami jako je Chrám matky Boží, Sacre Coeur čnící se na kopci nad prachově bílými budovami. A samozřejmě Eiffelovka, kterou Pařížané mé oblíbené éry k smrti nenáviděli.

První den v Paříži je člověk natolik oslněn, že si ani neuvědomuje nepříjemnosti, které jej tu a tam obklopují. Ocitne se ve světě šmrncovních žen a mužů s přízvukem, u kterého byste roztáli. My jsme se první den vydaly právě na dnešní symbol Paříže, na Eiffelovku. Přijely jsme dostatečně brzy, abychom se mohly zařadit do fronty k pokladnám. Koupily jsme si lacinější lístek, ten na schody, vystoupaly do druhého patra a byly učarovány pohledem na Pařížská panorámata. Ten nepoměr hodiny čekání a patnácti minut kochání se (nač se také kochat déle, když je před námi ještě vrchol!) nám v tu chvíli ani tolik nevadil a už jsem se zařadily do fronty na výtah, který nás vytáhnul na úplný top.

Den 1: Drama Queen - Ms Eiffelová

Paradoxně poprvé mi připadalo, že zeshora vypadá výška menší, než zespoda. Když jdu například na skonánský můstek, vím, že se před skokem nesmím dívat dolu, protože těch pět metrů, které mi připadají z bazénu jako nic, se nahoře promění v nesnesitelnou překážku. Na vrcholu Eiffelovky mi však už nepřišel takový rozdíl mezi výhledem z podstatně nížeji postaveného druhého patra a z vrcholu. Rozhodně ale zespoda vypadalo druhé patro jako kousek k vyšplhání, zatímco rozhledna na vrchu mi připadala jako neuvěřitelná vzdálenost.

No a tak jsme se zase zařadily do fronty, tentokrát na výtah dolů zpět do druhého patra. A pak na ten do přízemí. Bylo půl dvanácté, když jsme zase stály pevně nohama na zemi. Koupily jsme si gyros a slanou palačinku za cenu poměrně zcela nevypovídající o kvalitě jídla (jednoduše, obě jsme to měly hnusný a drahý), ale to nevadilo, protože jsme byly první den v Paříži a celé další dva a půl jsme měly před sebou.

Pomalu znavené jsme se vydaly ulicí Saint Germain v mé snaze najít Hemingwaův dům. Snaha byla neúspěšná, protože šechny ty domky vypadají úplně stejně – nádherné, cihlové, bohémské, neexistuje že by neměly balkon či francouzská okna. Všechny vypadaly velmi podobně, a tak jsem na svou snahu zanevřela. U Notre Dam už jsme byly tak vyřízené, že jsme nasedly na metro a vyrazily na La Défense, kde jsme byly ubytované. Peripetie s metrem, kterými jsme si za tu dobu prošly, by vystačily na samostatný příspěvek, uvedu tedy jen, že jsme byly jako české bludičky a díkybohu, že jsou šarmantní Pařížané tak ochotní, že Vám poradí i přes vaše Ž-n-parl-pafransé.

V šest hodin jsme dostaly pokoj a usnuly jsme jako miminka.

Den 2: Putování podél Seiny

Voilá, druhý den je před námi. Už jsme trochu cítily nohy, přesto nás hlavní cesta teprve čekala. Metrem (opět to neproběhlo bez problémů) jsme dorazily k Vítěznému oblouku, s několika zastávkami se dostaly až k Náměstí Svornosti, směrem k Louvru. Mimochodem na to, že prý ve Francii nevybírají peníze za vstup na toalety, jsme už za naše “pudrování nosů” v tu dobu utratily pěknou část prasátka. Představa několika strávených hodin v Louvru byla lákavá, nicméně až takto zpětně. V tu dobu jsme si jen zapózoaly u pyramidy a raději se z místa vytratily, než nás dostihne svědomí. Monu Lisu jsme nechaly jiným nápadníkům. Ulici, která mi byla doporučena k nákupům, Rue de Rivoli, jsme prošly téměř bez povšimnutí, jelikož jsme se poprvé setkaly s nehostinou tváří Paříže – na každém rohu jsou lékárny. Téměř nikde však nenarazíte na obchod s potravinami. A s naším omezeným rozpočtem jsme nemohly pořád posedávat po kavárnách (A přestože je to přesně to, co bych si od svého života v Paříži v budoucnu představovala, zatím přeci jen žiju z českého platu a polovičního úvazku). Nechala mě chladnou dokonce hromada kabelek po 10E, což mě usvědčilo v tom, že bychom urychleně měly sehnat něco k jídlu, jinak každou chvíli padneme.

Zanedlouho jsme seděly na břehu Seiny a hladově se cpaly bagetou.

Už jsem Vám říkala, jak jsou Pařížané ochotní? Dokonce tak, že k Vám v největší zoufale.-hladové chvíli přijdou a ubezpečují vás, že ten sýr Brie jíte špatně, jelikož člověk smí sníst za den jen dvacet gramů sýra! Byla jsem tak v šoku (samozřejmě ze své nicotnosti), že jsem si zaboha nedokázala vzpomenout na formulaci “Mind our own business”.

Přicházela jedna z nejhezčích částí naší poznávačky - Montmarte. Škoda, že ta čtvrť už tolik dýchá turistickým ruchem, přesto se dá krásně představit, jak to tam asi za časů Hemingwaye a Picassa vypadalo. Malíři asi seděli na těch samých místech, avšak nemalovali Eiffelovky a namísto “Jů luk bjůtifl tudej, du ju vont-a-pikčr” se Vás rovnou zeptali, jestli je nepozvetena sklenku koňaku.

Zážitek jsme ale měly z kavárny Amélie z Montmartru, která byla téměř úplně stejná, jako ve filmu. Načasovaly jsme si náš příhod na avizovanou happy hour, avšak přesto jsme za jeden salát, dvě mojita (sklenka vína byla dražší než koktejl!) a dvě créme bruilé zaplatily 40 éček. Představa nových bot se začínala pomalu vytrácet...

Po deváté večer jsme opět dorazily na hotel a opět – usnuly, sotva jsme se stihly převléknout do spacího prádla.

Den 3: Jak český turista ocení Pařížské paradoxy

Dva takové dny stačily a poslední den jsme zakusily skutečnou chuť Paříže – s tím kladným i s tím záporným. Turistický ruch učinil ve městě takřka nemožné dodržovat své tělesné potřeby (tentokrát myslím žízeň) za podmínek, za kterých byste si nemusely trhat hlavu, že jste tomu šlendiánovi nechali za obyčejnou vodu osmdesát českých korun. Poznali jsme však, že když je člověk v úzkých, místní lidé mu velice rádi poradí, kudy kam. Poznaly jsme, že turistický ruch učinil téměř nemožné dodržovat své tělesné potřeby (tetokrát myslím hlad) za jakýchkoli podmínek, protože všude jsou obchody se suvenýry (a lékárny), ale nikde tu slavnou french baguette nekoupíte. Poznaly jsme ale také, že vPaříži jsou všechny významné konstanty v dochozí vzdálenosti, a českému turistovi skutečně stačí dva dny, aby to zákaldní z města ze své perspektivy poznal. Poznaly jsme také, že (nejen) turistický ruch učinil téměř nemožné dodržovat své tělesné potřeby (tentokrát myslím, ano, čůrání), jelikož jsme ve městě našly málo toalet a ještě méně jich bylo nezpoplatněných. A přesvědčily jsme se o tom, jak to Pařížané řeší ve chvíli, kdy jsme se spolu s dalšími desítkami lidí tísnili pod výklenkem Grand Palais v hustém dešti a všude kolem to nevábně zapáchalo. Ale přesvěčili jsme se také, že Pařížané dokáží mít šmrnc za každých okolností a do tohoto podloubí přícházeli a odcházeli náhodní lidé a s dalšími náhodnými lidmi si za zvuků bubnujícího deště a tlumeného valčíku mezi klenbami zatančili.

Poslední den už jsme z těch všech dojmů byly natolik unavené, že jsme v jednom francouzském parku, naštěstí s anglickou úpravou, usnuly na trávě.

Byla jsem dokonce natolik unavená, že jsem si nekoupila boty. A za celou tu dobu jsem nedostala chuť na makronku. Takže jsem si po návratu do Čech musela zajít doDeichmanna pro ty pěkné šedavé balerínky. A makronku jsem si koupila u Paula.

P7310042.JPG

Autor: Martina Žilková | čtvrtek 7.8.2014 17:46 | karma článku: 0.00 | přečteno: 50x


Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Ona

Jitka Štanclová

U mě dobrý a u vás?

Teda abych to zase s tím výrokem nepřehnala! Mám na mysli paměť. Jak se prý křížky množí, ubývá něco v mozku a pak přibývají maléry.

24.6.2018 v 19:35 | Karma článku: 19.97 | Přečteno: 520 | Diskuse

Lenka Šnajdrová

Já! Já. Já?

Máte děti? Péče o ně je prý v dnešní době stále snazší. Čím to je, že spousta lidí se rozhodla mít jen jedno či třeba žádné? Na to existuje spousta odpovědí. Jednou z nich je právě tahle...

24.6.2018 v 18:08 | Karma článku: 19.93 | Přečteno: 666 | Diskuse

Berta Zázvorková

Můj názor na duchovní průvodce transformací života

Kurz, který ve mně spustil drobnou nechuť ke všem těm osvíceným lidem, kteří "vědí" něco víc a mají "dar" v druhých objevovat příčiny chmur, trval několik měsíců a byl dost intenzivní. Jednou týdně se skupinka asi dvanácti osob

23.6.2018 v 20:42 | Karma článku: 13.25 | Přečteno: 385 | Diskuse

Mirka Pantlíková

O okurkách a naštvaném řidiči

Milí adminové, sdělila jsem vám, že se jako neřidička nemohu zúčastnit akce o dopravě, a o naštvaných řidičích – ale jen co se dnešek se včerejškem sešel, všechno je jinak...

22.6.2018 v 16:53 | Karma článku: 14.32 | Přečteno: 531 | Diskuse

Ivana Dianová

Koukej se dobře, člověče, ať nezíráš

Přistoupila ke mně upravená žena, tak čtyřicet let. V ruce lejstro s hlavou: nějaká asociace by ráda založila školu pro hluchoněmé. Aha, petice, napadlo mě. Začala jsem číst, zatímco žena pomlaskáváním naznačovala polibek.

21.6.2018 v 23:04 | Karma článku: 38.16 | Přečteno: 4022 | Diskuse
Počet článků 39 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 44

Sledujte mě dále na Pihovata.cz

Jsem snílek se zálibou v krásných věcech a návodech ke štěstí. Takže mě, prosím, nikdy neberte úplně vážně :)

 





Najdete na iDNES.cz