Den, kdy jsem zestárla; den, kdy jsem se rozhodla být šťastnější

Dneska se mi stala zvláštní, a popravdě dost děsivá věc. Zírala jsem na sebe do zrcadla, tak, jak to poslední dobou dělávám – není to marnivost, pozoruji výsledky. Mám naordinovanou speciální stravu, věnuji se speciálnímu pohybu a moje tělo začíná získávat ty tvary, které jsem si vždycky přála. A tak jen tak motivačně zírám. (Dobře, možná jsem na sebe zírávala i dříve, ale o tom teď řeč není).

clairelesley.blogspot.com

V pramínku mé odrostlé ofiny jsem něco zahlédla. Třpytilo se to. A nebyla to sponka, flitřík ani lak na vlasy. Byl to – šedivý – vlas.

V tu ránu mi jako ve zrychleném filmu probliklo hlavou několik obrazů. V tom prvním jsem si uvědomila, že mi tenhle rok bude dvacet tři let a nic jsem zatím pořádně nezvládla. Dokončuji studium, ale mám reálné podezření, že mě po něm stejně nikam nevezmou. Uvědomila jsem si, že stárnu, a že bych se sebou honem měla něco udělat. Chytit tu příležitost, kterou teď mám za pačesy (krásné, dlouhé, lesklé a zářivé!) a nepustit jí. Začít studovat, začít pracovat, začít se o sebe starat.

V tom druhém záblesku se přede mnou objevila hrdinka z Erbenovy Svatební košile, které v závěrečné scéně v okamžiku strachy zbělají vlasy. Tohle nesmí být můj případ. Přestanu se trápit o ničem a začnu se radovat. Přestanu se strachovat a stresovat, že něco nejde tak jak má, protože ve výsledku stejně o nic nejde. Kam se hrabe možnost, že moje bakalářka není tak dobrá jak by mohla být, že neudělám státnice napoprvé, že mě nevezmou do školy, do které chci nebo že se mi nevydaří moje první práce na možnost, že by mi zbělely vlasy! Nestresovat se, netrápit se. A nenechat se trápit ostatníma. Na všechno se dá dívat i z lepší stránky. Pak člověk může být mnohem šťatsnější.

Třetí myšlenka, která mě popadla, byla, že si musím obarvit vlasy.

Co z toho vlastně vyplývá? Znám jedno krásné přirovnání, podle kterého když máte prázdnou skelnici, nenaplňujte ji malými kamínky. Nejdřív do nich vložte ty velké, významné. Tak, aby se tam vešly i ty menší. A když už ty velké budete mít ve sklenici vyskládané, můžete do ní začít sypat drobné kamínky. Ty se vždycky někam vejdou, vždycky najdou skulinku, kudy mezi velkými kameny projít a obklopit je. Pak ve svém životě budete mít ty důležité věci, v propojení s těmi méně důležitými a budou vás obklopovat všední radosti. Ale nedělejte to opačně – nehoňte se za prvoplánovýma radostma, protože pak se může stát, že už ve svém životě nebudete mít místo pro ty důležité.

(Stejně doufám, že se jednalo jen o špatné osvětlení.)